ÚTERÝ 22.7. 2014
Po pondělních útrapách jsme se
rozhodli, že si od kol dáme den pauzu a podnikneme auto-výlet do Telče a
Třebíče. Do Telče jsme dorazili za nádherného výletového počasí (ani horko, ani zima a už vůbec ne déšť) kolem desáté hodiny. Náš
výlet jsme začali pár metrů od parkoviště kávou a zákuskem.
Vstupní branou jsme
se dostali na náměstí, kde jsme jen vydechli „Jůůůůůůůůůůůůů tady je to hezké
jako v Krumlově“. Naše kroky vedly hned do Infocentra, kde jsme si
vyžádali plánek města a zvolili jsme další postup. Jako první je na mapičce
Státní zámek Telč.
Koupili jsme si vstupenku na
velký okruh a dostali jsme Prohlídkové pasy. Funguje to na základě razítek,
které dostáváte na pokladně. Za 5 razítek máte libovolný šestý vstup zdarma.
Nejdříve jsme byli celkem zklamaní, protože po pročtení seznamu zapojených
památek jsme zjistili, že na velkém počtu Jihočeských a pro nás snadno
dosažitelných památek jsme již byli. Nicméně jsme dospěli k závěru, že
plno zámků a hradů můžeme navštívit během naší dovolené a tím získat potřebná
razítka, abychom se mohli zadarmo podívat do zámku v Českém Krumlově (tady
na Vysočině a ve Středních a Východních Čechách jsou vstupy mnohem levnější než
u nás na Jihu).
Při čekání na prohlídku jsme
s úžasem zjistili, kolik pohádek a filmů se na zámku v Telči natáčelo
… Kouzelný měšec, Jak se budí princezny, Z Pekla štěstí I. a II., Báthory,
Borgia, nová Angelika a určitě ještě něco více.
Po úchvatné prohlídce zámku jsme
dostali hlad. Prošli jsme náměstí a zvolili jsme restauraci U Zachariáše, kde
jsme měli na zahrádce výhled na celé náměstí obklopené historickými domy.
Objednali jsme si a čekání jsme si zpříjemnili kocháním a obdivováním okolí.
Když jsme čekali půl hodiny, byli jsme trochu rozmrzelí, ale omlouvali jsme to
zaplněním restaurace. Čekání se prodloužilo na celou hodinu a to už jsme byli
značně vrčaví, protože všechny stoly, které si objednali jídlo až po nás, měli
své talíře nebo už dokonce dojídali a dávali si kávu. Odchytila jsem tedy
číšníka s dotazem „Nezapomněli jste na nás? Přijde mi totiž zvláštní, že
všichni co přišli po nás, už mají dojedeno“. Pan vrchní se dušoval, že to není
možné, ale že to zjistí. Po chvíli přišel zpátky, že tomu tak opravdu je, že
kuchař naši objednávku sice škrtl, ale neuvařil. Nakonec jsme se jídla skutečně
dočkali a usoudili jsme, že kuchař má kliku, protože to bylo vynikající. Manžel
pak utrousil poznámku „Seberte kuchařovi tužku a dejte mu vařečku s tou mu
to jde líp“.
Výborné jídlo zachránilo i náš
výlet. Rozmrzelost přešla ve spokojenost a my mohli pokračovat
v krasojízdě. Dalším cílem byl Kostel sv. Jakuba s vyhlídkovou věží.
Do prvního patra, kde se nachází pokladna, musíte jít po točitém kamenném
schodišti. Toto schodiště je velice uzoučké a vejde se na něj jeden člověk. U
pokladny jsme si zakoupili lístek a zapíchli špendlík do mapy ČR, kde
zaznamenávají odkud sem proudí turisté (z Českých Budějovic a vůbec z Jihu
jich moc nebylo). Cestou na vrchol věže jsme prošli kolem zvonů a starého
hodinového stroje, dále jsme se vydrápali po šílených schůdcích do místa, kde
bylo upozornění na snížený strop (muselo se jít takřka po čtyřech).
Po vyšplhání na vyhlídkový ochoz ...
.. nám byl odměnou výhled do širokého okolí.
Při cestě dolů, jsme byli zvědaví
jak projdeme po tom točitém schodišti pokud proti nám půjde další návštěvník.
Já jsem opět nezklamala a při sestupu jsem prohlásila „Přese mě vlak nejede,
pokud půjde někdo proti, má smůlu“. Tato moje hláška upřímně rozesmála pána,
který sestupoval za námi s malou dcerou, jelikož si určitě kladl stejnou
otázku jako my.
V křížové chodbě kostela
jsme narazili na pamětní desky věnované obětem 1. a 2. Světové války.
Procházkou jsme obešli Jezuitskou
kolej až zpátky na náměstí.
V postranní uličce jsme potkali jednu starší
dámu, která při pohledu na oblohu prohlásila „Už se to na nás zase žene“. Za
námi byl obrovský černý mrak. Stihli jsme ještě projít a nafotit náměstí a pak
obloha zčernala úplně.
Začalo pršet a my se schovali do podloubí. Po
prozkoumání radarových snímků jsme usoudili, že to nejhorší teprve přijde a že
bychom měli vyrazit k autu. Déšť malinko ustal, tak jsme se vydali
k parkovišti. Na dohled od našeho auta se spustil liják doprovázený silným
hřměním. Vyjeli jsme směr Třebíč a kousek za Telčí jsme byli donuceni zastavit,
protože skrz provazy vody nebylo vidět na cestu a stěrače nestíhaly dělat svou
práci. Po přečkání nejhoršího jsme se vydali do Třebíče.
V Třebíči bylo sucho a
slunečno a my vyhledali opět Infocentrum. Musím říct, že z Třebíče jako
památky UNESCO máme dosti smíšené pocity. Nevíme jestli je to tím, že jako
první jsme navštívili Telč a nebo to tak prostě je. Centrum města nám nepřišlo
zrovna upravené, ale říkali jsme si, že na seznam UNESCO byla zapsaná pouze
Židovská čtvrť a proto to tam musí být lepší. Když jsme konečně našli průlez do
zmiňované čtvrti naše pocity nezmizely. Stavení tam jsou hezká, ale neviděli
jsme žádný rozdíl mezi starou zástavbou v Českých Budějovicích nebo jiných
městech s pěkným historickým centrem. Naopak … Některé domy byly
vybydlené, neudržované, posprejované a spíše než bývalé Židovské ghetto to
vypadalo jako současné Romské ghetto. Bohužel.
Navštívili jsme Židovský hřbitov
a ten náš dojem napravil. Je to nádherné pamětní místo se svým specifickým
duchem, kterého utvářejí staré židovské náhrobní kameny.
Z dalších Třebíčských
památek jsme nahlédli do Baziliky sv. Prokopa těsně sousedící se zámkem. Zámek
v době naší návštěvy byl již uzavřen, ale do Baziliky jsme měli možnost
nahlédnout a ta určitě stojí za návštěvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat