Hroší dovolená 2014 ... část první

První 3 dny panovalo na chalupě velmi teplé počasí, které nám dovolilo zdolávání pouze krátkých (rozjezdových) vzdáleností na kole. Nejvíc se nabízela obec Zbýšov, kde se nachází jak rybník, tak hospoda. První den po příjezdu jsme jeli přímo do Zbýšova a zpět (5,2 km). Druhý den navečer jsme to vzali zkratkou přes Šebestěnice opět do Zbýšova, tentokrát pouze na pivní odměnu (7,6 km). V neděli jsme si věřili na delší výlet do středu ČR (26 km), ale teplo bylo takové, že jsme se asi po 3 km otočili a zajeli jsme si opět pouze do Zbýšova na pivo (konečná délka výletu 6 km).

PONDĚLÍ 21.7.2014

Už doma před odjezdem na dovolenou jsme pátrali na internetě po vhodných cyklotrasách, které bychom mohli zdolat. Jelikož jsme před naší dovolenou nepodnikali nijak dlouhé a velké výlety (pro představu náš klasický okruh byl ČB-Hluboká nad Vltavou-ČB což je asi 24 km po rovině!!!), rozhodli jsme se, že autem dojedeme do Kutné Hory a odtud pojedeme na zříceninu hradu Sion.

Podle popisu z internetu se mělo jednat o středně těžkou a hlavně ZNAČENOU cyklotrasu. Začátek trasy tomu odpovídal. Odjížděli jsme od Vlašského dvora po červené k říčce Vrchlici, kde jsme se napojili na Královskou cestu. 

 

Jízda to byla krásná, pohodlná a my jsme se velmi rychle namlsali pohodovou cestou. Dojeli jsme na rozcestí v Hutích a podél Vrchlice jsme pokračovali kolem kamenolomu, štoly sv. Antonína Paduánského, mlýnů Dänemark, Spáleného mlýnu, Cimburk a Šimákov. Touto cestou jsme se dostali až pod hráz Velkého rybníku. Nic nenasvědčovalo tomu, co nás mělo čekat.

 

Červená značka pokračovala do strmého kamenitého kopce, kde se začali vyskytovat chatičky. Jaké bylo naše překvapení, že se šplháme po zadní části chatové osady, kde už byla jenom cesta a sráz dolů do hlubin Velkého rybníka a z druhé strany ploty chatiček. Na tuto cestu jsme se pohodlně vešli pouze my jako chodci, ale kolo už ne. Kola jsme vedli téměř kolmo k nám na kamenitém srázu. 

Po zdolání chatové osady se před námi objevila asfaltová silnička. Srdéčka nám zajásala, což na tomto výletu bylo poprvé ale rozhodně ne naposledy. Po této cestě jsme jeli zhruba 1, maximálně 2 minuty protože další červená šipka ukazovala do prudkého lesního stoupání, kde byly jen kořeny, kameny, šišky a jehličí znemožňující chůzi, natož jízdu.

I tuto cestu jsme zdolali se slovy „Přece to musí někde skončit. Tohle nemohli myslet vážně na cyklovýlet. Neodbočili jsme někde špatně?“ Po vyšplhání na jakous-takous rovinu jsme po prostudování mapy zjistili, že jsme špatně neodbočili.

Zde nastala změna … Po vykročení z lesa jsme uviděli pole a další stoupání. Rozdíl byl v tom, že se jednalo o zarostlou polní cestu bez šišek, ale zato s kopřivami, maliníky a kameny. V půlce této cesty nám došel dech i síly a museli jsme zastavit. Jaké bylo moje překvapení, když se mé kolo po sklopení stojánku poroučelo k zemi … Během výstupu kolem Velkého rybníka jsem na kamenitém podloží vyklepala uchycení stojanu, povolil se šroubek držící blatník a odlámala se mi odrazka na předním kole.

Po občerstvení a osušení jsme zatnuli zuby a vedli jsme naše kola dál. Podle internetového popisu trasy se nám měly naskytnout výhledy na Kutnou Horu. Za divokými křovinami a nad korunami stromů nakonec opravdu byla vidět špička Chrámu sv. Barbory a kousíček věže Kostela sv. Jakuba. 

Lepší a mnohem hezčí výhled se nám naskytl na rozhlednu Vysoká. Spolu s pozlacenými poli to byl vskutku překrásný výhled, který nám byl slibován, leč na druhou stranu.

Po těchto útrapách se před námi konečně rozevřela polní cesta, která nás dovedla až do obce Malešov. 

Stáník se neubránil svému pěveckému střevu a za jízdy si začal prozpěvovat „Jestli se blíííííííííííížíííííííííííííím k cíííííííííííííííli … 

Kolik zbýýýýýýýýýýýývááááááááááááááá sííííííííly?“ 

 ... a toto doplnil slovy „Nic moc“. 

V Malešově jsme objevili hospodu, kde jsme se odměnili výborným chlazeným pivem. Chtěli jsme si dát i oběd, ale bohužel z denní nabídky Miňonky nebo Křupky jsme nebyli schopni si vybrat. 

Z Malešova jsme se vydali směr Roztěž. Asfaltová cesta, která byla mimochodem stále do kopce, nás vedla kolem vodní nádrže Vrchlice. 

Panorámata byla hezká, ale hlavně jsme si mysleli, že už zůstaneme na cyklotrase. V Roztěži jsme se zajeli podívat na místní zámek, kde se natáčel seriál „Život na zámku“ a nyní je tam golfový klub.

 

Naše útrapy neměly končit … Za obcí Roztěž jsme pokračovali do obce Polánka. Byli jsme donuceni sjet z cyklotrasy, ale drželi jsme se stále na asfaltové komunikaci. Kopců bylo pořád požehnaně a ten nejhorší se táhl asi 3 km dančí oborou, kterou jsme mimochodem celou vyvedli. Zhruba v polovině jsme snědli naši svačinu, kterou tvořila půlka salátové okurky. 

Po zdolání dančí obory následoval sjezd do obce Polánka, kde na nás čekaly polní a lesní cesty. Nezlomeni jsme se po nich vydali, chvíli se zdálo, že cesta na Sion je řádně značena. Nebylo tomu tak.

Po sjezdu polní cestou, která se změnila v lesní jsme se vydrápali na další kopec a zjistili jsme, že cesta končí. To byla druhá chvíle, kdy se mi chtělo břečet. 

Naštěstí v údolí stál statek, kde byly ochotné děti, které nám poradily kudy dál. Dříve než děti, na nás začal dorážet obrovitý Rotvajler Cháron. Jeho mohutná hlava, pevné čelisti a obojek s ostny v nás vzbudily obavy. Křik dětí „Nebojte se, Cháronek má lidi rád“ nás trochu uklidnil, ale hlavou se nám stejně prohnala myšlenka „Má rád lidi k svačině nebo k večeři?“ Cháronek byl naštěstí roztomilý blbounek, který si chtěl opravdu jen hrát. Oba nás uvítal výskokem, pošlapáním, poslintáním a málem nás shodil z kola, ale bylo to takové muchlací telátko.

Na radu dětí jsme se vydali přes potoční brod nejprve s Cháronkem a po jeho odchycení dětmi jsme již pokračovali sami. Čekala na nás už lepší zpevněná lesní cesta. Konečně jsme dorazili k našemu cíli. Sion je jeden kámen osazený pamětní deskou na Jana Roháče z Dubé. 

Pokochali jsme se a začali jsme přemýšlet kudy zpátky, protože jsme byli na trase už 4,5 hodiny a vypadalo to, že přijde bouřka.

  

Kolem Sionu to nešlo, cesta končila z jedné strany v křovinách a z druhé strany v řece. 

 

Proto jsme zvolili ústup stejnou trasou. Dojeli jsme až k brodu a zvolili jsme jinou hezčí lesní pěšinu, než po které jsme přijeli. Přibližně po 1 km jízdy končila „lesním kruhovým objezdem“ ze kterého byl jediný výjezd, což byl zároveň i vjezd. 

To nás nezastavilo, viděli jsme lesní pěšinku, která vedla přes louku do dalšího lesíka. Ani tady jsme se nevyvarovali kamenů, kořenů, maliníků a vysoké trávě. Po několika metrech jsem najela na jeden kámen a při tomto skoku se mi uvolnily brýle zaháknuté za výstřih, odrazily se od štangle kola, sletěly na zem a nejspíš jsem je ještě přejela kolem. Elegantním seskokem jsem opustila kolo, které jsem záhy upustila na zem a šla jsem hledat brýle. V tu chvíli manželovi, který byl přede mnou v křoví a neviděl nastalou situaci, blesklo hlavou „Tááák a je mrtvá“ protože se z mého směru nic neozývalo. Nasupeně jsem našla svoje brýle, manžel mi do nich vrátil vypadlé sklo a usoudil, že touto cestou to dál nepůjde.

Vrátili jsme se kudy jsme přijeli zpátky do Polánky. Další otázka nastala u rozcestí „Doleva nebo doprava?“ Jelikož jsme přijeli zleva, dali jsme se vpravo. Bylo to z kopce, ale nevěděli jsme, jestli se vrátíme do Malešova nebo se vyloupneme ve vzdálenějších Chlístovicích. Když se na ceduli objevil nápis „Malešov“ nadšeně jsme oba zvolali „HVÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ“. V již známé hospodě jsme si dali další výborné chlazené pivo a pokračovali jsme po cyklotrase zpátky do Kutné Hory. Tato cesta byla odměnou, protože po vyjetí kopečka na konec Malešova se jelo už jen z kopce. Za půl hodinky jsme se napojili zpátky na Královskou cestu v Kutné Hoře a užívali si zdárný příjezd do cíle.

  

Celkem jsme najeli asi 30 km, ale možná to bylo i víc. Cesta na Sion nám trvala 4,5 hodiny, cesta ze Sionu do Kutné Hory jen 1 hodinu i s pivem. První pořádné jídlo po snídani jsme si dali až v Čáslavi kolem sedmé večerní.